„Cítili jsme, že to nejsi ty“ tohle hodně často zaznívá, když člověk napíše, že se k vrátil k tomu, jak to měl a opustil to, co třeba často i těm, kdo tu větu pronesli, nějak nesedělo.
Je v tom velká pravda, ale taky velký vykřičník.
Vezmu to na svém osobním příkladu, nemám ráda teorii 
Já jsem z šolichání peněz od výplaty k výplatě (rozuměj od klienta, ke klientovi jako OSVČ) přešla k tomu, že jsem najednou vydělala 120 000,- za měsíc, druhý 250 000,-, třetí 400 000,- a tak to šlo až k pár milionům za měsíc.
To všechno fakt dost rychle.
Nešlo až tak o peníze, ale o to, co mi je umožnilo vydělat a to RYCHLE. Byla to práce s energií.
Stoupla jsem si do VERZE sebe, která tohle prostě dokáže, která je nezastavitelná a která nemá limity.
Tahle verze je exhibouš, má na všechno názor, všechno jí jde, nic ji nestojí v cestě …
A to, co mě dostalo nahoru, mě stejně rychle stáhlo dolů.
Vyčerpávalo mě totiž být exhibicionista, pořád mluvit do kamery, inspirovat, ukazovat high life …
Protože TAKOVÁ NEJSEM
ALE P O Z O R !!!
Tohle by byla jen poloviční pravda!!!
A to je právě ta problematická část:
Já totiž tuhle část osobnosti v sobě mám a každý kdo mě zná delší dobu ví, že jsem taková byla vždycky, jen se to neprojevovalo asi tak moc viditelně.
Problém byl tady ale v tom, že tohle je tak 10% mé osobnosti.
Jinak jsem dooost asociální nerd, miluju chození po horách sama, pečení, vaření, kvašení, ruční práce … takový typický rak prostě
Jenže tahle moje typická část mě tehdy před tím, než jsem začala vydělávat velké peníze dostala do TOTÁLNÍHO VYHOŘENÍ.
Dělala jsem všechno pro lidi, brala 200,- za hodinu, jedla na benzínkách mezi klienty, s mužem se vídala ve dveřích, když jsem mu předávala děti…
Je naprosto přirozené, že když vidíš cestu ven, která je navíc rychlá a využívá nějakou tvou přirozenost, takže ti to prostě jde, tak se jí chopíš.
A NENÍ TO ŠPATNĚ!
Já potřebovala odletět zase do extrému „velký prachy“, abych viděla, kde vlastně stojím já. Kde je dobře mému tělu, duši, mi i mé rodině 
Kdybych to ale neprošla, nikdy bych nenašla o 300% větší vyrovnanost, klid, sebelásku, soucit, pokoru …
Život je hra a jde o toho ho žít a prožívat naplno.
Ne zůstat ve škatulce „tohle jsem já“.
Jak by mi bylo, kdybych zůstala stále vyhořelá, podhodnocená, přepracovaná a věčně pod tlakem, že nemám na jídlo?
Bylo by to možná přijatelnější pro lidi, co mě znají, ale pro mě ne.
Jak by mi bylo, kdybych zůstala stále vyhajpovaná a zásobovala socky skvělým inspo obsahem o tom, jak jsem se měla na hovno a mám se teď pohádkově a uvnitř se cítila jak vycuclá houba, které je už jedno kolik má na účtu, protože jí to žádnou radost nepřináší?
Bylo by to možná přijatelnější pro mé fanoušky a známé z netu, ale pro mě ne.
Jo, já vím, jak to myslíte Chápu to.
Ale chci prostě poukázat na to, že nic není dobře ani špatně.
A upřímně? Trošku mě mrzí, že lidé, kteří mi to napíšou teď, když postnu na net, jak mi bylo, se mi za ty skoro 3 roky ozvali sami od sebe … no mockrát ne 
(A fakt to nesoudím jen sdílím, jak jsem to měla)
Proto pokud máte kamarádku, která prochází vývojem a teď jí moc nerozumíte, dejte jí vědět, že jste tady pro ní
Někdy si nemusíme rozumět, stačí naslouchat a být.
Jsem proto opravdu vděčná za lidi, kteří v mém životě i přes všechny tyhle nahoru dolů extrémy zůstali a přijímají mě takovou jaká jsem. Jako respekt 
Protože chápu, že někdy musím být na bombu
A taky díky všem, kteří z mého života v tomhle období odešli .. ale o tom, za se někdy jindy.
Tak to bychom měli dnešní úvahu 
A můžu říct, že snadno se mi to fakt nepíše, ale prostě to musí ven, tak díky, že čtete s otevřeným srdcem
