Neposuzování aneb Já jsem / Ona je kráva

Soudit je lidské. Ano, tahle vlastnost je asi naší součástí, ale jaký má na nás vliv?

Neposuzování je jedním z osmi pilířů praxe mindfulness. Praxe, která nám pomůže dostat se ke svému středu, pochopit, kdo vlastně jsem, co potřebuju a jak pracovat se vším, co mi do života přichází.

Protože jsem první česká lektorka Mindfulness pro porod a rodičovství a dula, v tomhle článku se budu věnovat i prakticky tomu, jak souzení ovlivňuje těhotenství, porod a rané rodičovství zejména.

Všichni soudíme

Ve chvíli, kdy se člověk ponoří do sledování přítomnosti skrze svůj dech, zjistí, jak moc často soudí.

  • „Tohle mi nejde“
  • „Nejsem ten typ na meditace“
  • „Je to nuda, kdy už to skončí“

A jak praxe pokračuje dál a objevuju sama sebe blíž, zjistím, kolik zatvrzelosti mám kolem věcí, které vnímám jako negativní, nechtěné, neoblíbené.

Opravdu rychle zjistíme, že názor, který soudí, máme vlastně na všechno. Mám to ráda, nemám to ráda, je to dobré, je to špatné, tenhle člověk je pitomec, tenhle je super.

Jde vlastně o nikdy nekončící proud posuzování.

Proč to tak je?

Je pro nás snadné škatulkovat. Náš mozek takhle prostě funguje – když se s něčím setkám a mám s tím nějakou emoční zkušenost, zařadím si to do šuplíčku „příjemné“ a pokud se to bude opakovat, budu už při pohledu na tu věc vědět, že mi to přinese příjemné pocity. A to stejné platí i u jiných emocí a vnímání situace.

Není to jen špatné

Kdyby měl mozek pokaždé vyhodnocovat znovu, co je a není bezpečné, vhodné, příjemné a čemu je lepší se naopak vyhnout, tak by byl opravdu zaneprázdněný. Takhle má své šuplíčky a jede automaticky.

A to je právě to „jádro pudla“, se kterým pomáhá mindfulness díky soustředěné pozornosti do přítomnosti.

Všimnu si totiž, co jsou ty moje šuplíčky, jak snadno dávám nálepky.

Změnit můžu totiž jen to, o čem vím

Většina z lidí, kteří pracují na nějakém osobním rozvoji žijí s tím, že soudit je špatně, že mi to zasere karmu a podobně. Jenže lidi, o tom to není. Trošku laskavosti k sobě, ano 🙂

Takže když si všimnu, že soudím, dostanu se velmi často k tomu, že se soudím za to, že soudím.

Schopnost naší mysli trestat se za cokoliv je naprosto fenomenální.

Na druhé straně jsou také lidé, kteří se duchovně rozvíjejí a řeknou, že oni rozhodně nesoudí.

Soudíme všichni.

Pokud teda zrovna nečte osvícený Buddha, tak tomu se omlouvám 🙂

Jenže když si to nepřipustíme, nevidíme to a nemůžeme to změnit.

Cesta mindfulness je o tom, uvědomit si, co se děje, co jsou aktuálně mé automatismy a jak a proč bych je třeba potřebovala změnit.

Cílem je všimnout si našeho vztahu ke zkušenostem, k posuzování, k těm situacím. Nejde o to, že už nikdy nebudu mít na nic názor a stane se ze mě sluničkový hipík s kytkama ve vlasech. Prdajz!

Sundat si brýle souzení

Ve chvíli, kdy si uvědomím, že soudím, začínám laskavou cestu k přijetí a pochopení toho, proč některé věci mám tak a tak, ALE co je důležitější, že mi to dává mocný nástroj k tomu, jak zlepšit svůj život a prožívat ho víc v pohodě tady a teď.

Neděje se to ze dne na den, nikdo vás instantně neosvítí!

Svůj život si tvoříte jen vy sami a vy máte v sobě klíč ke všemu. Jen ho najít v tom chaosu uvnitř nás <)

Když si všimnu, že soudím, nahlédnu za závoj toho, co jsem přes své souzení neviděla. Tohle pro každého z nás znamená úplně něco jiného, ale je to uvědomění a AHA momenty jsou univerzální.

Stane se to postupnou prací na sobě, probouzení schopnosti všímavost / mindfulness, kterou máme všichni v sobě, všichni se s ní rodíme, jen jsme díky získaným automatismům zapomněli, jak jí používat a proč je pro nás tak důležitá.

Trvá to dny, týdny, měsíce a vlastně celý život. Nepopulární tvrzení v době, kdy všichni chtějí všechno hned? Asi ano, ale já už mám dost hledání štěstí v instantních řešeních, ale chci předávat lidem schopnost pracovat se vším, co život přináší.

Prakticky k porodu

Nejen v meditaci ale i během dne si zkuste všimnou, jak často máte tendence soudit, když vidíte nějaké příspěvky o porodu.

Vzpomeňte si na to, kdy jste naposledy viděla něco, s čím jste nesouhlasila. Chcete třeba rodit doma a nechápete, proč někdo chce rodit v porodnici a ještě v té „hrozné“, kterou vy nesnášíte.

  • Co tohle souzení spustí?
  • Pomáhá to vám? Vašemu okolí?
  • Jak se u toho cítíte?

Velmi často je to o tom, že máme pocit, že víme, jak by to mělo být správně, nebo třeba nechceme, aby někdo zbytečně trpěl a proto hned této ženě musíme napsat, že to není dobré pro ní a její miminko a jak by bylo fajn, kontaktovat porodní asistentku a rodit jinak.

Máme v tom spoustu emocí, často je to vztek, smutek, ztráta důvěry ve zdravotní systém díky našemu vlastnímu porodu… Doplňte si samy, co je to „vaše“.

Změnit můžete ale jen samy sebe

V životě se totiž budete potkávat s lidmi, co mají na něco odlišný názor. Třeba jste často i v té druhé roli, kdy vám někdo vysvětluje, jak byste měla rodit, jak byste měla kojit a nebo třeba uklízet. A vám to TAK LEZE NA NERVY!

Tak proč to máme potřebu dělat ostatním? A hlavně sobě?

Protože jsme se to takhle naučily. Protože pro náš mozek je škatulkování bezpečné.

Protože neznáme cestu, jak z toho ven a hlavně nevíme, kolik dobrého nám to, že se vydáme na cestu všímavosti může přinést.

Není to o tom, že se ze mě stane vyzenovaná matka roku, co bude všechny jen milovat!

Bacha na to, mindfulness fakt není o tom, nemít emoce. Naopak. Je to o tom, svoje emoce poznat opravdu důkladně a naučit se s nimi pracovat.

Vydejme se tedy spolu na takovou cestu do svého nitra a zkusme zjistit, jak to máme my.

Stačí, když si to občas uvědomíte, až se to bude dít. Jen to pozorujte. Zkuste si všimnou i to, že si máte tendenci říct „TVL zase soudím, to snad ne!“ s nádechem sebetrestání a zklamání, že nejsem pořád dost v pohodě a nad věcí.

Život je totiž takový kurz toho, jak žít <)

Všechno, co objevíme, je v pořádku. Buďme na sebe i na ostatní více laskavé.

Tak co, jak to máte vy? Napište do komentářů.

Komentáře